|
||||||||||||||
|
||||||||||||||
|
KOŠILKY
Jsem žena – přiznám se – OCELOVÉ BLUES
Patříme k sobě… NESPÍM
Nespím. PŘEDSTÍRÁNÍ
Tužkou na dlaň PROMĚNY
Tenkrát jsme ještě usínali tak blízko sebe DUŠE LOUTKY
Jsem tvoje loutka... TVÁ
Jsem ještě trochu nesvá, LÁSKA JE MOJE...
Láska je moje omega i alfa. ŽÁRLÍM
Bolí mě duše... POKLAD
Hladíš mě něžně na bříšku... VRAŤ SE ! Vrať mi svou lásku, svoje srdce,vrať mi svá ústa, horké ruce, vrať mi svůj klid a svoji víru, úsměvů šťastných plnou míru. Bez tebe jsem jak hvězdy bez měsíce, jak bez krve a bez ruměnce líce, jsem zbytečná jak bez včel úl, jak bez krajíce chleba sůl. Bez tebe, lásko, nejsem ničím ! Neslyšíš, jak křičím??? Ukázky z knihy City a pocity (Zbyňka Šolcová), vydalo nakladatelství Pragoline v roce 2005. MEDOVÁ Topím se v toběJako muška v medu… Se slepenými křídly Již létat nedovedu! Topím se pomalu a hladce. Definitivně. Sladce… NESTÁLÁ Jsi skáloua já mořem, jež tě omývá… někdy bouřím, jindy bývám mírná, mazlivá… I kdybych tisíc let svými vlnami tě objímala, budeš tady stejně stát… Však já se změním …tisíckrát… TROŠIČKU Budem se mazlit jenom trošičku?Jsem tvůj dárek, ty jen rozvaž mašličku, pohlaď si mě a ulož do krabičky znova. Ať jsem i zítra jako nová… UTRŽENÁ Jsem utržené ucho džbánu…Tak dlouho jsi mě držel, zkoušel… Tolik ses bál, že bych utekla… Co teď se mnou? Snad tím střepem mohl bys svůj život zkrátit a spěchat za mnou do pekla… VYHOŘELÁ Vyhořelá jako sirka…Hlavička o překot vzplála a upadla…to už znám… Zamčené teď jsou i zadní dveře divadla a poslední herec na refýži v dešti sám… Nikdo mu netleská a nikdo nechce autogram… A já už vím… Za sebou mám derniéru, zpocený kostým svlékám a vracím rekvizity, vypadám tak divně - nahá bez tebe - je ze mě podmět neurčitý ve tvé větě poslední a přísudek je čitelný jen z rubu opony: „dohráli jsme …“ A pak už tma... PŘEDSTÍRÁNÍ Tužkou na dlaňnapíšu si tvoje jméno… V noci tebepusté stokrát marně vysloveno… A sama se jí místo tebe něžně pohladím. V noci bez naděje. Když dělám, že spím… MÍJENÍ Kolik světel v protisměruNa dálnici života Oslní tě… A ty nemáš zdání, Koho jsi to vlastně potkal, Nikdy se nedozvíš, S kým ses právě Jednou provždy minul… KDYBY Kdybys řek:Zůstaň, vrať se… Stanu se mořem a přeleju se tam, kde dřív byla poušť, opustím své hlubiny i útesy skal… Kdybys o to stál… JENOM SEN NA špičce tvého jazykaroztančená jako Salome… Ne tak krásná, jen tak šílená, s tvou hlavou na podnose vedle sklenky, s kapkou vína u dna a s otisky našich duší na skle… Zrcadlo silou touhy prasklé odráží tu scénu, která – jakoby – se nás netýká, čísi tělo pod konečky prstů slastně naříká, jen kyvadlo času nutí nám svůj řád. Světlo se ztrácí, i ten obraz mizí. Potkám tě zítra? Neznámé ruce, hlava vzpřímená, pohled cizí… ? ZÁZRAKY Tu noc,kdy hvězdy padaly mi na řasy, tu noc, kdy plakali jsem pro lásku a pro krásu, naše slzy se s vodou v moři spojily a nazítří mi z nebe napršely do vlasů… ROZLADĚNÍ Prostřílený terč,zátiší s bolestí, k tomu někdo přidal slona pro štěstí… Divná kompozice, z níž nic nechápu, věděls, že jsem lvice, že tě rozsápu… Nejsme rovnoběžky, o tom něco vím… Kolik ještě praskne strun, než se k tobě doladím… ? RŮŽE S PŘÁNÍM Mám přání darovat ti růži stolistou.Takovou, která by ti radost vrátila a sama pak tvým úsměvem se sladce rozvila. A do té růže vepsala bych báseň... Na sto lístků stovku slov poskládaných do voňavých strof, růžových jako červánkové nebe. Ta růže by měla vůni TEBE a nikdy by ti neuvadla. Hleděl bys na ni jako do zrcadla a viděl bys, jak ti úsměv sluší... NAIVNÍ ČEKÁNÍ Na ostrově,kde kromě lásky všechno kvete, jsem smutným Robinsonem. Každé ráno vyhlížím tvůj koráb... co kdyby...? Na ostrově dlouhé týdny od pondělků do nedělí... Ty nezeptáš se, zda mi Pátek nechybí… JEŠTĚ JEDNOU Ještě jeden život, prosím!Řekla bych u nebeskýho báru. Ještě jeden život bych si dala, než tu zaplatím. Dnes už věděla bych líp, co s ním! Věděla bych, které cesty minout a kterými se dát, poznala bych, komu věřit slova „mám tě rád“… Zas a znova vídat tulipány kvést, hlavu zvedat k nebi, k světlu slunce, hvězd. Znovu otevírat cestu na svět dětem svým… Ne, nemám druhý pokus, dobře vím… Takže – pane Vrchní – Zaplatím! VŠECHNO JE JINAK Všechno je jinakA ty to víš, Zatleskám ti I když to zas pokazíš A ty máš odvahu smát se mi, Že nemám rytmus v krvi… (Tak půjdu domů spát a ráno budu snídat skotskou s ledem, protože všechno je jinak!) Ale jestli chceš, abych zůstala, vhoď další minci a všechno bude zase dokola… TO PROTO, ŽE… Naše láska…to je příběh suterénní, na slunci místo pro ni není… Máme tak málo času budoucího a minulého jen co se vejde do čtyř dlaní… Zbývá jen prosté DNES a dnešní milování… Proto ty kytky, cos mi dal, nikdy neuvadly, protože s tebou čas se zastavil HVĚZDY V ZIMĚ Hvězdy, co v létě z nebe popadaly,jsem ještě horké nasbírala do košíku… Z nich ti šálu upletu a rukavice, ať hřejí tě, i když tady nebudu. Přidám k nim svou lásku, nemohu dát více…! Odpusť, jestli přec jen letos zima roztřese tě, že jsem byla jak ty hvězdy – létavice…. V DEŠTI Morseovka deštěvyťukává vzkaz, zní mi v uších jako básně tvé… Kde však byl jsi včera a kde dnes? Jak mohu já své verše psát a v dešti tobě posílat, když umím vyťukat jen S.O.S.? PO PROBUZENÍ… Někdy si myslím,že jsi příliš daleko, abys cítil moji vůni, slyšel tlukot mého srdce… A přece… Tys tak blízko, že tebou oslněna nemohu Tě spatřit… OBRYSY Ani já nespím, milý,ve stínech světel z ulice hledám na stěnách Obrysy, jež mi nenahání strach… Už našla jsem srdce, kotvu, kříž… Rozumíš…? ON LINE Milujeme se vsedě…Vzrušeně mačkáme horké klávesy, upřeně hledíme do očí monitorů… Otevíráme, píšeme, posíláme, čekáme… Sem a tam tam a zpátky… To je naše milování hodinu před půlnocí, desítky kilometrů vzdáleni – spojeni, závislí na dodávce proudu… MÁŠ NA TO ??? Ach, vy mladé lásky!Sladké předkrmy dřív, než přišel hlavní chod! Těch vůní a chutí rozličných! Tak dlouho vybíral jsi v menu a najednou myslíš na odchod, cítíš, že nemůžeš už dál, téměř od všeho jsi ochutnal, je toho už příliš, co v žaludku ti leží, bolest neustává, tohle strávíš stěží… Zbývá ti jen plakat, jako zvíře skučet. Nemůžeš se ztratit. Ještě tu máš účet… JSME Jsme nebe a duha.Jsme jeden a druhá. Jsme smutek a dálka, jsme voják a válka, jsme řeka a most, jsme maso a kost, jsme zima a sníh, jsme touha a hřích. Jsme ty a já. Možnost jediná. V OBAVÁCH Vraťme si lásku,dřív, než se zvednou vody oceánu, dřív, než se Země začne točit pozpátku. Vraťme si lásku, dokud na Zemi se rodí děti, dokud obilí zlaté má kde zrát. Vraťme si lásku, vždyť ani nevíme kolikrát jaro se ještě probudí a slunce začne hřát… (prosinec 2004 po katastrofě v Asii) BUDU LEPŠÍ Jsem růže, která ti zavoněla,však trny mám a píchám. Jsem bouřka, která tě překvapila, nad hlavou ti blýskám. Jak můra tvůj spánek jsem narušila, dál za tvým světlem lítám. Dnes toužím být tvým dobrým ránem. Otevři oči. Svítám…! MINCE Jsem drobná mince,co ti v kapse zbyla, ta, co už k ničemu se nehodila, zapadla dírou do podšívky a teď tě tlačí v cípu kabátu… Třeba mnou jednou zaplatíš, za šálek čaje mě vyměníš, až opravdu ti bude zima, už nic víc nebude tě hřát… Možná pak jednou vzpomeneš si, že bývalo nám teplo spolu, že jsi mě míval dokonce i rád… UTÍKÁM Už má moji stopu.Už vím, že mi jde po krku. Už…už… Studeně mě chytá za ruku. A kdo ví, kdy se zase zády otočí… Smutek… Směje se mi do očí…. SRDCE Jako pták z klecejednou mé srdce mi z hrudi vyletí a pospěchá ti v ústrety… Snad cestou mu nikdo neublíží – srdce jsou křehká, když je něco tíží – snad doletí k tobě právě včas a zůstane v tobě ve mně v nás… MRAKY Od rána dnes mrakymají slzy na krajíčku a to jsme chtěli prožít příběh o sluníčku! Nakonec se z mraků spustil prudký liják. Ten náš příběh, lásko, nebyl DOBREJ BIJÁK…. JABLKO Jablko sladké,jablko pokušení, nabídl nám ďábel v dokonalém přestrojení… Snad jsme měli raději vypálit z něj kořalku a tu nalévat v krčmě za rohem… Ale my je snědli - hladoví – i s ohryzkem a zadáveni jádrem věci už nedokážem rovně stát a žijem jako šelmy v kleci… …napořád… MAYDAY Zacházíme příliš dalekoa nemáme dost sil na zpáteční cestu. Riskujeme životy i stavy s vědomím, že stejně neuniknem trestu… Tak KDO nám pomůže, když srdce blouzní a rozum už nic nezmůže…? SPOJENÍ Bdíme zas každý sám.Já tady. Ty tam. Ač na míle si vzdáleni, bez jediného znamení, víme to jen já a ty. Noc se už loučí bez pozdravu a já tě mám stále plnou hlavu a duši a srdce a tělo a klín… Ty posíláš mi s rozedněním zprávu, že procitáš ve mně. Zdali to vím… Z ULICE Slýchá ty falešný klaksonyjako školní zvonek… Jen uhladit sukýnku, tenké nohy do silonek… jo – a schovat modřiny! Tak házej, kdo jsi bez viny! I ten kámen by plakal… RADOST Z POZDNÍHO LÉTA… Pozdní létouž k podzimu se sklání… Zas budem muset svítit na čtení… i na milování… ANDĚL Viděla jsem plakat anděla…Slzy jako perly bílý padaly mu na košili… Plakal pro lásku, co změnila se v kšeft na rohu ulice. Plakal pro „krásu“, co kupuje se za statisíce. Plakal pro holky, co prodávaj se za stovku. Plakal pro děti, co sex maj dřív, než aktovku… Ten smutný anděl Sám svět nespraví, A já mám, lidi, Vážně obavy, Že slzami se dnes nic nezmůže… A slané kapky se mi Vpíjí do kůže… POLÍBENÍ Co působí ten hluk?Hukot jako v úlu nebo v drátech vysokého napětí…? To JÁ leteckou poštou posílám ti políbení, milý, každou chvíli k tobě doletí! MOTÝL Necítím se ve své kůži…Jsem to ještě vůbec já? Ve vlasech nosím uschlou růži, kterou jsi mi tenkrát dal… Kolik je to let? Dvě , tři, nebo pět? Odpočítávání začalo od jedné někam nahoru nebo odněkud k nule zpět? Pak zůstanu ti jako motýl na špendlíku… Už nikdy neuvidím květ. Jen v naději, že znovu se dotkneš křídel mých, mám sílu ten osud přetrpět… UŽ DOST VELKÁ Vysoko v horách,kde Země dotýká se nebe, přikryje nás mlha měkká, bílá… Ležím vedle tebe, nahá jako víla, ne ta němá, mořská, malá… Jsem docela pozemská a pro tvou lásku zralá… NA TENKÉM LEDĚ Zdál se mi sen…Dvořil se mi v něm v přílbě statný muž… rytíř snad… Nejsem si však jistá, jestli to nebyl hokejista… Usnula jsem mu na rameni. Nebylo to „zakázané uvolnění“??? KDYŽ PŘIJDE DÉŠŤ Dnes jistě bude krásný den…A kdyby zapršelo přece jen, v café si dáme presso s mlíkem, nebo se schováme pod deštníkem… A víš co? Já i zmoknu ráda! Dosucha mi pak utřeš záda, až v zešeřelém pokojíčku zažehnem naši první svíčku… VARIACE NA TVÉ RUCE Stoupavé proudymě výš už nenesou… Tak teď přijde ten volný pád! Ach ano, cítím, že tam dole někde jsou připraveny mě polaskat… O STROMU Srdce utlučenétepem vlastní bolesti, duše umírá pomalu a tiše jako starý strom… K podzimu ještě nevidno, že schází a na jaře koruna už neobrazí, ani jmelí v jeho špici nemá z čeho žít… Jak dlouho tu ještě bude stát, než ho něčí silné ruce přijdou porazit…? STŘEPY Rozměnil jsi láskuna drobné a krmil jimi automat na horké noci bez závazků… Říkal’s, že jsem tvoje výhra… Ještě chvíli předtím, než jsem se neslyšně rozbila na milión střepů… O ČTENÍ A DÍVÁNÍ Konečky prstůjako slepec dnes můžeš číst si z mého těla… Ne, nezhasínej, jak noční motýl do tmy ven bych uletěla, ne nezhasínej, nech světlo svítit, nech svíci hořet i oheň plát. A šeptej mi znovu, bez přestání, že takhle se na mě díváš rád… POSLEDNÍ PŘÁNÍ Gratuluji, střelče!Měl jsi dobrou mušku! Zasáhl jsi šelmu jindy ostražitou, zasáhl’s ji na citlivém místě, je to čistý průstřel, zbraň jsi držel jistě a ta lvice, jíž jsi poranil, touží, abys dlaň svou přiložil na místo, kde srdce ještě tluče a sevřel ji tiše do náruče… OČIŠTĚNÍ Úhledným rukopisem…jako když… …prší… Průzračné kapky do vyprahlých duší přes střechy pochyb skrz okapy vášní odplaví a smyje i poslední smítko z hříchů těla. Nebem růžovým láska do nás napršela… POZDRAV Z VÝŠKY Lesklé stužky řek…Jen natáhnout ruku a posbírat je dvěma prsty jako stříbrné nitky z koberce… A v obálce ti poslat místo psaní… Jen tak pro radost. Pro pousmání… ŘÍKANKA PRO TEBE Dejte mi, pane, prosím,dejte mi velkou porci lásky. Můžete nechat trochu víc, aby zbylo i na neděli, můžete nechat trochu víc, abychom srdce vlídná měli, aby nás v noci nepřepadl (c)hlad… Abych ti mohla říkat „milý“ a ty mně: „milá, mám tě stále rád…“ TÁPÁNÍ S pocitem proviněnímazlím se s každým kolemjdoucím svítáním… A doufám, že mě nikdo neuvidí, jak natahuji ruku mezi hvězdy chladnoucí, abych aspoň jednu uloupila pro sebe a posvítila si s ní pod kůži, kde hledám lásku, která nepřichází… SBOHEM… Podzim,který se nekonal… Láska se přece rodí na jaře! Nebo se nekonala láska? Vidím jen koncová světla ve tmě. Asi je opravdu podzim… ZAJATCI Jsem vězněmsvé ŽÁRLIVOSTI. Za vysokou zdí a pevnou mříží, za skřípění zubů a praskání mých kostí… Láska ustrašená v koutku kobky bez oken a bez postele… A Ty za tou zdí a za tou mříží… jen v jiné cele… SLOVA Pouštím ti žilou…Ne, nechci tvou krev! Chci jen tvá slova! Tak mluv, mluv, tryskej, ještě víc! Tvá slova pojmu do svých tepen, žil i vlásečnic a uschovám je na čas zimní, dobu ticha… Pak po kapkách je budu přijímat, abych mohla dýchat… ERROR V konečcích prstů„uložen jako“….. Stačí jen okno otevřít a žít… Však smrt je blíž… Klikám na křížek, ale soubor nelze odstranit… NADĚJE Vlasy si umyjušampónem z kopretin, abych ti voněla letní nadějí, až ke mně najdeš cestu závějí... HLAĎ MĚ... Hlaď mě,oblýskej mne jako vzácnou minci... Zalévej mne jako svoji květinu, můj Velký princi... O VÍLÁCH Víly se koupou v medu,víš? A houpou v bocích, nevěříš? Tak pojď blíž a ochutnej život víly... SRPNOVÁ VÍLA Toužím se státsrpnovou vílou, z bouřky zrozenou, s vlasy jako obilí, do duhy oděnou, s očima jako ranní nebe. A v náručí chci držet tebe a tančit nocí jako plamen svíčky v pokoji, kde schyluje se k milování... A ráno ti řeknu: Jsem tvou paní a ty jsi tím, kdo mě bude hřát, až jednou přijde listopad... SOUHVĚZDÍ STŘELCE Mít tak jeden život k dobru!Rok. Nebo aspoň den. Co kdyby ? Co kdyby přece jen? Promíchat hvězdy na obloze, pomilovat se v Malém voze... A čas jednou provždy nechat strávit černou dírou v souhvězdí Střelce... ŽIVOT Život...Můj tanečník v okopaných střevících... Špatně mě vede a potí se mu dlaně v zaprané košili plete si figury a dech mu moc nevoní, když žádá mě chraplavě o další tanec... DVEŘE Otvírám dvěře.Jedny, dvoje, troje... A za nimi hledám pokoj. POKOJ, mír a klid. Oázu, jež dá nám sílu žít. Otvírám dveře. Jedny, dvoje, TVOJE... JEŠTĚ... Není vůbec snadnév třeskutém mrazu vykřesat jiskru naděje, když víra v slzách utonula a lásky oheň udusila hlína z hrobu utrápených andělů... Tak zahoď strach i pýchu a křesej znova jiskry z křemínků té mozaiky chvil a vzpomínek na krásnější včerejšky a v žádném z příštích zítřků nenech utonout víru a v bolestech zemřít naději... Ještě není poslední den. Ještě není poslední. Ještě není. Ještě... |
| © Baťa |